Jak dnes vzpomínáš na život v dětském domově?
Vzpomínky na děcák mám různé. Bylo mi tam lépe než doma, nebyla jsem tam týraná matkou a mohla jsem žít bez pocitu strachu a neustálého boje o přežití. Samozřejmě to ale v děcáku nebylo úplně ideální, to snad ani nejde, když je pohromadě tolik dětí. Spousta věcí mi vadila, třeba to, že skoro na všechno byla pravidla, která se musela dodržovat. Dnes už mi to přijde jako banalita a rozumím, proč to tak musí být. Někdo by asi čekal, že mi chyběla mateřská láska, jenže tu já nedostávala ani od mámy.
Jsi v kontaktu s lidmi, se kterými ses v děcáku přátelila? Víš něco o jejich osudech?
V kontaktu jsem pouze s jedním klukem, se kterým jsme si byli extrémně blízcí. Osudy dalších dětí jsem se dozvěděla nedávno a jsou naprosto děsivé. Přibližně 6 dětí z 10 je už po smrti – předávkování, sebevraždy…
Jak vzpomínáš na dobu, když jsi ústavní péči opustila? Co se dělo? Co pro tebe tehdy bylo nejtěžší?
Odešla jsem bohužel moc brzy, aniž bych si to pořádně promyslela a skončila tak na dně. Dva a půl roku života na ulici a závislosti na drogách. Neměla jsem nikoho, kdo by mi stál po boku, nikoho, komu by na mě záleželo a kdo by mi pomohl. Místo toho jsem na ulici žila mezi lidmi, kterým nezáleží ani na sobě samých natož na jiných. Je to 24hodinový boj o život a je to mnohem horší, než ukazují třeba ve filmech. Jsem vděčná, že jsem toto období vůbec přežila.
Myslíš, že kdybys tehdy měla patronku, probíhal by tvůj přechod do dospělosti jinak?
Kdybych měla patronku? Nemám moc ve zvyku takhle uvažovat, protože vím, že život na „kdyby“ nehraje. Když jsem si tehdy konečně uvědomila, že vrátit se k mámě byl špatný krok, neměla jsem jinou možnost, než jít na ulici. Myslím, že s patronkou bych na ní neskončila. Pomohla by mi najít například bydlení a práci, hlavně by mi ale stála po boku a já se díky tomu necítila tak ztracená a bezradná. Tehdy jsem to vzdala a smířila se s tím, že mě nic dobrého v životě nečeká. Patronka by mi dodala sílu a odvahu bojovat o normální život.